Co se nevešlo do článku v časopise. Mnoho z vás mne vidí poprvé, tak zde je náhled do zákulisí :) T.
JAK JSTE SE K HOUPAJDĚ DOSTALA, JAKÁ TO BYLA CESTA? JAK VÁS TO NAPADLO?
Otevřeli jsme v Kutné Hoře dětskou kavárnu Matky Sobě a potřebovali houpačku, která nikoho nezraní. Musela být měkká. Jednou do ní děti naházely polštáře a v tu chvíli mě to osvítilo. Tak vzniklo polstrované křeslo - náhodou. Šít jsem neuměla. Moje mamka šila. Měla vždy dost velký prsa a klasická konfekce ji prostě nebyla. Dovednost šít jsem zdědila, prsa ovšem nikoli. Vysvětlila mi, jak se pracuje se strojem a já se pustila do realizace svého prvního projektu. Pokus - omyl, na učebnice a recepty jsem nikdy nebyla. První Houpajda byla recyklovaná cejcha z IKEA.
MÁTE NĚJAKÉ "ŠICÍ" VZDĚLÁNÍ, KURZ?
Nemám. Mám 3 kurzy první pomoci (jsem učitel), lyžařského instruktora, masérské a rehabilitační techniky a Dornovku u psů, Reiki I. (raději hned 2x) a malbu akvarelem. Měla jsem pár hodin s profesionální krejčovou, ale ne kvůli houpačkám. Ráda si navrhuji vlastní oblečení.
JAKÉ BYLY ZAČÁTKY - ŠEL VÁM OBCHOD AUTOMATICKY HNED, NAŠLI SI K VÁM ZÁKAZNÍCI CESTU NEBO JSTE MUSELA DLOUHO VYČKÁVAT?
Měla jsem hodně kamarádek z kavárny. Ty nakupovaly houpačky k Vánocům a dělaly pokusné králice. Dvěma kamarádkám jsem houpačku opravovala, používala jsem klasické směsné látky z obchodu. Většině ale drží doteď. No šlo to pomalu. Po odchodu z kavárny to byl můj jediný příjem (spolu se všelijakými dávkami pro samoživitelky) a dost jsem šílela. „Čím je větší nouze, tím jdou obchody hůře.“ Nevěda jsem, co si za ně mám říct, bála jsem se je nacenit – „co když se jim roztrhnou, nebo nebudou spokojeni?“. Chybělo mi sebevědomí a kapitál na rozjezd. Byla jsem sama, radila se s odrazem v zrcadle. Rodiče mi pomáhali, ale byli by raději, kdybych si našla stabilní práci a pořádného chlapa a nevymýšlela další „šílený projekty“. Hodně mi pomohl facebook a dodnes je to můj hlavní prodejní kanál. Učila jsem se přes projekt Artbees od Moudrého podnikání žen. Dám na intuici a vím, co lidé chtějí, ale chybí mi organizovanost a trochu cílevědomost, o disciplíně nemluvě.
KDO U VÁS NEJVÍC NAKUPUJE - ŽENY? A CO NEJVÍCE KUPUJÍ, CO JDE NEJVÍC NA ODBYT?
Ano, nakupují hlavně ženy a převážně mámy. Ženy zútulňují, chtějí harmonii a bezpečí. Každá je osobitá a nechce zapadnout v davu. Znají svojí cenu. Nakupují pro sebe, pro milované děti i dopřávají odpočinek svým mužům. Jsou si vědomé udržitelnosti, chtějí kvalitní a dlouhodobé produkty. Vědí, že zdravé tělo, vychází ze zdravých myšlenek. Setkala jsem se i se ženami v pokročilém věku, které chtěly ulevit zádům. Když pochopí, jak z křesla ladně a bez námahy vystoupit, jsou nadšené, že si v pokročilém věku mohou tak krásně pohovět. Důležitý je mnohdy názor muže, nejen že to často financuje, ale hlavně je potřeba ho nadchnout k doprovodným pracím, jako vrtání a kotvení :)
ODKUD BERETE LÁTKY? JAKÉ JE JEJICH SLOŽENÍ?
Látky nakupuji z EU – Španělsko/Slovinsko. Mám nyní dvě firmy, kde se jednou za půl roku objevím a strávím ve skladech půl dne. Jsou to haly plné zajímavých vzorů, vůní, barev, textur. Hlava mi tam jede na plné obrátky a už vymýšlím a kombinuji a nevím, co dřív. To je věc, co mě baví nejvíc. Složení látek je různé. Nejraději pracuji s polyestrem. Látky mají dlouhou životnost, při šití se netahají. Jsou testovány například na 400.000 „ošoupnutí“, nežmolkují ani po praní, nechytají plísně, mají úpravy proti vlhkosti apod.. Syntetické vlákno je dnes hodně kritizováno, hlavně oceánology, ale vydrží. Přírodní vlákna se na Slunci rozpadají, nasávají barvy (džínová modř) a pachy z vnějšku, plesniví, pouští barvy, šisují. Přírodní vlákna jsou skvělá na kůži (oblečení), u nábytku chcete, aby vydržel. Když vidím jak funguje pěstování a obchod s bavlnou, přemýšlím, co je vlastně menší ekologickou zátěží v tak obrovském výrobním měřítku. Tím nezavrhuji křesla z přírodních látek – cena je tam pak ale hodně vysoká, vazba musí být hutná, pevná a materiálu je tam třeba dvojnásobek (lnu, viskosy).
MÁTE OD ZÁKAZNÍKŮ NĚKDY I KONKRÉTNÍ PŘÁNÍ NA VZHLED, VZOR, BARVU LÁTKU?
Jasně. Většina zakázek je na přání. Je to celkem objemná věc v interiéru, která vydrží leta. Někdo volí střídmější barvy - jednobarevné, někdo přidá strakatý polštářek, někdo potřebuje pořádnou divočinu. Často mi ženy pošlou fotku interiéru a já jim navrhnu odstín či kombinaci barev. Odstín je někdy zkreslený, pak využívám video a zabírám látku ze všech úhlů nebo posílám vzorky látek v malé obálce. Někteří jsou z výběru vyděšeni, nedokáží Houpajdu nakombinovat, škála je až odradí. Pro ně mám vždy ušito pár hotových kousků.
JAK VÝROBA PROBÍHÁ?
Křesla vyrábím doma v dílně, kde jsou jen látky, nitě a hrnky od kávy. Vždy, když mi látky přijdou, hned je jdu rozbalit a těším se, jak vypadají. Rozhodím roli na zem a žasnu, jak je to krásný pohled na tu obrovskou plochu jedné barvy (mám i pár textilních obrazů). Na dospěláckou velikost spotřebuji min. 5m látky. Přihazuji na ni hned jiné a další a kombinuji do budoucna. Na Houpajdu si musím udělat čas tak, abych ji ušila naráz celou – za den. Nemám ráda rozdělanou práci, musím to vždy dotáhnout a vidět výsledek. Teď už je to pohoda, ale když byly děti menší, to byly nervy :). Když je hotovo a je dobré světlo, běžím křeslo vyfotit. Doma máme klasické slámové stropy, takže musím ven anebo někde rozložit stojan, který se nám do interiéru stěží vejde. Když si pro křeslo zákazníci nedojedou, odesílám jej po přepravci. Lana nakupuji od českého výrobce, etiketky mám ze své látky gravírované laserem u společnosti Li-Go. Truhlařinu mi dělá soused. Je to poctivý vesnický truhlář, co dokáže vše a nebojí se toho. Na vaky stříkám přes šablonu logo akrylovými spreji. Děti si nedávno spreje půjčily a vytvořily z nastříkaných dlaždiček krásnou mozaiku. Díla vzniklá spontánně, při hře ve svobodném prostředí (kde se nestresuje zašpiněním), to mám ráda.
JAK BYSTE SVOJI PRÁCI CHARAKTERIZOVALA, CO VÁS NA NÍ BAVÍ, CO JE NA NÍ NEJKRÁSNĚJŠÍ?
Ta radost a emoce. Každý kdo do Houpajdy sedne, něco řekne nebo vyloudí zvuk. To je moment, kdy čekám jak malé dítě, co to bude tentokrát. Ách, úúú, jééé, ííííí, hmmm, no nene, tak dobrou, tyvole, hustý. Děti se tam stočí jak štěňata, zkouší se spouštět hlavou dolů, řádí jako na vlnách, bafají na rodiče. Na výstavách nebo trzích, kde si lidé Houpajdy zkoušejí je to velká sranda. Někdy se i čeká fronta na pohoupání a vznikne tak kolem mne hrací koutek. To se vrátím pocitem zpět do kavárny.
ŠIJETE HO CELÝ NA STROJI NEBO NĚKTERÉ ČÁSTI V RUCE?
V ruce došívám jen povlaky na výplně. Veškerou část odšiji na průmyslovém stroji. Látky jsou tuhé a potřebují pevné nitě a větší jehly. Je pro mě až neuvěřitelné, kolikrát já se píchnu o špendlík při šití :))) Ručně pak pracuji s provazy, natírám rozpěry, stříkám, balím.
MOHLA BYSTE POPSAT NĚCO ZAJÍMAVÉHO NEBO ZVLÁŠTNÍHO NEBO SPECIFICKÉHO PRO TUHLE PRÁCI
Nikdy bych neřekla, že takovou věc budu někdy vyrábět. Pro mě je to trochu neuvěřitelné, že taková „blbinka“ má úspěch. Svět to nespasí, ale radosti a smíchu to udělá hodně. A po tom, je dnes velká poptávka.
Protože jsem založením „inovátor“, ráda bych tento rok odstartovala tisk vlastních látek ve spolupráci s českými umělci. Vytvářet kolekce a vyrábět Houpajdy s tematickým potiskem – to byla hlavní myšlenka u zrodu polstrovaných křesel. Také bych chtěla dotáhnout využití křesel při terapii. Nyní mají autisté slevu při nákupu, ale chtěla bych se pustit do spolupráce při tvorbě snoezelen místností a v terapii handikapovaných.
VZDĚLÁNÍ
Vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu v Praze – biologii a geografii pro střední školy. Chtěla jsem být ale spíš zdravotní sestrou, veterinářkou nebo umělkyní. Baví mě adrenalin, vypjaté situace. Nakonec jsem si chirurgii zkusila na veterinární klinice, kde jsem pomáhala na operačním sále. Bylo to fantastický! Do školství se vrátím, je to meta kterou musím zdolat, ale potřebuji dospět. Často bych si šla raději sednou k dětem do lavice, než je „poučovat“. Vidím, jak je práce s dětmi náročná a dokud nezískáte pokoru, jednáte z pozice ega, vyskakujete si, ponižujete a necháte sebou cloumat skrze nevyléčené rány, není dobré působit u dětí. Cílím nyní na zážitkovou pedagogiku - prožít si tu přírodu všemi smysli :))
RODINA
Mám dvě děti, Josefa Alberta (8) a Doubravku (5). Děti rostou jako dříví v lese. Oba dostali ke 4.narozeninám svoje vlastní nožíky, umí rozdělat oheň, běhají bosky a lezou po stromech. Držím se pravidla „s dětmi jednej, jako s nejlepším přítelem“. Věnuji jim hodně času, jezdíme do přírody, na vodu, kempujeme. Nechci se v jejich pubertě probudit a říct „Děti, už na vás mám čas. Obchod běží, můžeme jet na výlet. Díky mami a čau, my jdem ven“. Máme spolu skvělý vztah!
