Jak teď obrážim festivaly s Houpajdou, vyslechnu spoustu lidí a rozhovorů. Při slovu “Bohyně” se mi už ježí chlupy na předloktí. Mluví se o procitnutí, jednotě, lásce ke všemu, tedy bezpodmínečné lásce, osvícení apod. Cestou k objevování jsou přírodní drogy, dýchání, pobyty ve tmě nebo sólotrek (pouť). Moc nevím, o čem je řeč, tak půjdu cestou nejmenšího odporu. Sólotrek!!
Původní plán byla Jiráskova trasa v Orlických horách. Moc daleko, na moc dlouho, já měla jen 3,5 dne! Zvolila jsem tedy Zlatou stezku Českým Rájem - po červené. Ona má taky 119 km, ale je blízko. “Nějaká civilizace, uvidíme jak to půjde, příště zkusím těžší kalibr.”
No, co vám budu povídat, moc se mi večer před odchodem nechtělo. Nějak jsem cítila, že se mi prostě nechce. Sbalila jsem péřový spacák, nafukovací karimatku, hamaku (houpadlo nesmí chybět), celtu, legíny, termotriko, plavky, goráčovou šusťákovku, kartáček, pastu, vlhčené i normal kapesníčky, baterku, provazy, zapalovač, kudlu, pár sušenek a Doubravky růžovou láhev na vodu. Hlavně ať to není těžké!!
Doma zůstal telefon, hodinky, hřeben, knihy a mokapress.
Vylezla jsem z vlaku v Mnichově Hradišti a rozhlížím se, kde začíná ta červená stezka. V tu chvíli mi to došlo. Tykokos, nechala jsi mapu v autě v Kolíně!! No, a protože papírové mapy miluju, vydala jsem se do města hledat obchod s mapami :)) Krásné třicítky, rozpálené město, to nám to pěkně začíná. Naštěstí jsem si řekla, že budu trénovat rezonanci/přitahování/zhmotňování - co taky dělat celou tu cestu. “Prosím pěkně nahoru, chci mapu, podrobnou, turistickou, díky”. Na náměstí na mě čekalo papírnictví, s mapami. 1:25 000, pecka!! Z mapy vyčtete úplně všechno, jen počasí a množství turistů na hradech tam není.
Slunce pralo a lesy šíleně daleko. Proto jsem i přeskočila Mladou Boleslav a Bakov, kde trasa začíná. Rozpálené pole, louky a vesnice. Narazila jsem na první vodu, rybník typické krmné barvy. Hodnocení šlo stranou, lilo ze mě, hlava se mi motala. Osvěžení zabralo. Až když jsem se mokrá oblékala do sukně a tílka, všimla jsem si fotopastí. “Cha, nouze je nouze, promiňte mi.”
Na Kramorně u Píčova statku! jsem si nafoukla karimatku, že si trochu odpočinu. No, usnula jsem jak špalek. Ležela jsem na pískovcové mohyle, z dálky slyšela hučení dálnice a sem tam nějakého dravce.
Drábské světničky byly božské, leč neprůchodné a nebezpečné. Lesy CŘ zatím nezahájily opravu a ze skal se vytrhávala lanka a řetězy, kterých bylo potřeba se přidržovat, takové lehké ferraty. Ještě tady zmíním skalní byty pod Valečovem. Skalníci (poddaní) zde bydleli. Jedná se o 28 děr ve skále, kde byla údajně skleněná okna a dřevěná podlaha. V roce 1892 vyhnali z bytů cca 30 osob. To je fascinující, jak troglodyti ve Star Wars.
Studený průchod. Nejstrašidelnější místo celé výpravy. Díra, odkud vane studený vánek (10C po celý rok), není vidět nahoru, dopředu, jen 100 cm šíře na ramena a 115m tmy a bláta. Za celou dobu od parkoviště pod Valečovem jsem nepotkala člověka! Jedno blbý spadnutí, zavrávorání a jsi v hajzlu drahá! 32C, průchod mi udělal moc dobře!!
Příhrazské skály. Říkala jsem si, proč se tak motám, vždyť jsem na fyzickou zátěž zvyklá. EJHA!! Přidala se bolest hlavy. "Takže kočičko, kdy jsi měla naposledy menstruaci? Je ti 36 a doteď jsi si nezařídila mens. kalendář. Tak tady to máš, teď si to pěkně vytrp!!" Další přání - “Prosím tam nahoru, jestli to má přijít, potřebuju nějaký vložky a tampony”.
Krásná vyhlídka. Tak to se podívám. Místo vyhlídky se vykulila mega luxusní restaurace a můj krok se zpomalil. Na parkovišti jeden Lexus za druhým, já upocená, na tom upoceným byl nalepený pískovcový prach, na hlavě vrabčí hnízdo z rybníku. Hlava mě bolela tak, že mi víčka padala přes oči. Takové to žalostné stvoření, co je rádo za misku s vodou pro pejsky. “No to dáš holka, mysli si že jsi Johanka z Arku a přesně takhle máš vypadat“. Bramboračka, půllitr vody s citronem, ibáček od servírky do zálohy a na záchodech .... vložky a tampóny!! YES!! Z budovy jsem vyšla s úsměvem Bardotky. U psího kohoutku doplnila láhev a šla hledat červenou značku.
Sestup byl náročný, písek, oblé balvany, řetězy, srázy, spousta vyhlazených kořenů. Sešla jsem do vsi, našla opuštěnou chatu a zalehla na zápraží do péřáčku. V noci mě vzbudil vítr, zima a kopýtka. Srnci se tam pošťuchovali, řvali, ale já byla tak hotová, že mi to bylo jedno. Brzy ráno došlo na ten ibáček. “Takže, jestli to přijde (mens.), jedeš domů!” Nepřišlo, ráno jsem vlezla do prvního domu, vyprosila si vodu do láhve a stoupala po schodech zase na vrcholky. Tenhle úsek byl vlastně nejhorší co se týče převýšení, velké výstupy i sestupy. Boty (fivefingers) na skály úplně skvělé, přilepí se jak tlapky gekona. U Srbska jsem potkala prvního člověka na cestě. Paní byla v letech mojí mamky a hlídala Shanti, pejska svých dětí. Chvíli jsem se bavily, bylo to příjemné se s někým dát do řeči. To jsem ještě netušila, že ji za pár hodin potkám znovu, úplně někde jinde.
Kost. Peklo na zemi. Jedna velká výkrmna a ta znělka na výdej jídel!! Tady to vezměte obloukem. Dala jsem rychlou čočkovku a mazala dál. Hlava začínala zase bolet. Před vesnicí jsem si ještě zalezla k potoku na malý poobědový šlofíček. Chápete to?? Spánek uprostřed dne, kdekoliv ve stínu bokem od lidí? To mě překvapilo u mě, která jede jak vrtule. Pak jsem se nějak ztratila, ale zase se našla. Pánovi jsem přeběhla přes zahradu (on mě vůbec neviděl, to bylo boží) a musela do pole. Pšenice před sečením fakt bolí!!! V minisukni.
Trosky jsem vynechala, ty znám a na Svitačku mám stejně zákaz vstupu (to vám povím někdy jindy, nebo raději nikdy). Zkrouhla jsem to na Nebák (rybník), protože jsem potřebovala nutně do vody. No a zase ta paní se Shanti, jestli to jsem já, že jede na Trosky a pak se vykoupat na Nebák :)) Co tahle dáma znamená, říkala jsem si. Nakonec vůbec nic, protože jsme se už nesetkaly :)
Koupání na Nebáku (Nebákov) je nádherné!! Písčitá pláž u skal, labutě, lodička, mělká voda rybniční barvy. Na hrázi se objevil pár cyklistů. Pán zahodil triko a hledíc na mne si prohrábl nádobíčko. Chvíli na mě civěl, jakože by tam taky skočil, ale pak si raději lehl své drahé do klína a poslouchal tón jejího sladkého hlasu. Koupání na Nebáku je boží, jen obsluha a zázemí nezklamalo. Rodová hrobka. Myslím, že paní je nešťastná, ale do jídla mi myslím neplivla.
Nádherné suché pískovce vystřídaly rybníky, mokřady, vlhko, komáři, ovádi a spousta cyklistů. Nařídila bych, jménem romantiků a ochránců pomalé chůze, že v CHKO se může jezdit pouze na kolech Holandského typu, jenž zhoršují aerodynamiku, tudíž rychlou jízdu a hon za výsledky. Podsemínský, Věžický, Krčák, Vidlák - rybníky, kde sprašové mohyly vylézají z vody, krása.
Šum kol se ztrácel, slunce klesalo a já zacházela do lesa, sama, direct na Hrubou skálu. Už jsem se rozhlížela, kde by bylo dobré zalehnout. Bylo mi jasné, že tím údolím nestihnu projít. “Ježiš co děláš, přej si! Chci pěkný, bezpečný místo ke spaní, díky”. Otevřený les doprava, světlo padá ze západu, východ bude tmavší, kančí stezky - ne-e! Jestli začneš krvácet v noci, ty prasata tě sežerou! Mýtina, ejhle kůrovec, spadne strom? Jo, přímo na tebe, nechceš! Tady to je pěkný, hamaka nad borůvčím, ještě kousek popojdu, když to bude nehezký, vrátim se. Tmavý les, roklinka, žádné slunce. Jéé to né. Těžaři tu mají označené kmeny, co když půjdou zítra do práce, tady taky ne. Brána, cože? A tady ten trávník? Angličák a kadibudky? Cože? :))))) Hájenka jak z pohádky, na zemi jsou lesní mravenci, dáme hamaku (prosím vás, musí se fakt hodně natáhnout!). Když začne pršet, vlezu si na verandu, nebo na stůl pod plachtu. Solární sprcha, funguje. NO tak RÁJ!!
Za hodinu, když už jsem byla zachumlaná a koukala do listí mladého buku, přijelo auto. Ježiš, hlavně se neukazuj, ať nikdo neví, že jsi holka. Něco tam dotyčný nahazoval, čerpadlo, třeba. Neviděla jsem ho. S chichotem od cesty poskakovaly dvě mladé ženy a mířily si to do hájenky. No tyvole, šmajchl hájenka. Bože!! Hlavně se neukazuj, ať po tobě nic nechtějí! Zatímco jsem přemýšlela, jak mají datlové omotaný jazyk kolem hlavy (pro odpružení při nárazech), se všichni sbalili a odjeli. Datlové a porno v lese :) teď jsem se odkopala.
Hrubá skála, Práchovna, Arboretum, Valdštejn, snídaně na vyhlídce na Kapelu. Sama snídajíc banán a rohlík jsem se pýchou nadnášela, že sedím na dně tropického moře. Je to fascinující podívaná, všude kolem srázy, krok vedle a jsi dole. Bolest plosek a půchýře pod prsty mě přesvědčily, že dojdu do Turnova a končim. Byla v plánu ještě Malá Skála, ale zvolila jsem špatné boty, nebo spíš boty bez ponožek. Menstruace přišla až na nádraží, tak jsem ten odjezd posvětila.
Bylo boží zažít dny bez telefonu, nevěděla jsem nic, ani co je s dětmi. Všechno jsem pustila. Nevěděla jsem kolik je hodin. Kairos určoval denní rytmus, pocit/zrání. Až uzraju, tak vstanu. Až uzraju, půjdu spát/jíst. Zvládla jsem dny bez kávy jen o vodě. Naučila jsem se čůrat ve stoje. Na dřepy s krosnou jsem stará. Vím, že když nemůžu, můžu ještě jednou tolik. Že dobré slovo a upřímný úsměv se mi vrátí. Že pomalá chůze je skvělá, důchodcovské tempo. Že je jedno kam dojdu a jak dlouho budu civět na přejetou metrovou úžovku. Že každej rybník, dobrej rybník. Že i za tři dny vzniknou krásné polodredy. Že tenhle typ absolutní svobody nevyhledávám, protože se cítím být svobodná ve svém běžném životě.
Žádná katarze, vize nebo osvícení nepřišlo.
Zřídím si menstruační kalendář!
... a občas do něj kouknu
foto: z webu, i tohle bylo super, nemohla jsem nic fotit a byla stále v přítomnosti. Jen zoomovala věci kolem. Pročítala si svoje myšlenky. Příště začínám v Turnově a pokračuju po červené. Stezku dokončím!!!